Dub a jeho síla

Dub má v naší rodině nezastupitelné místo. Miluji tento silný, mocný strom, který v sobě ukrývá velikou sílu, moudrost věků i mocná kouzla. Dalo by se říct, že díky jednomu člověku a jeho vroucnému přání u dubu jsem nyní s tím, s kým jsem - s láskou svého života, se svojí spřízněnou duší, s mým milovaným mužem. Proto také nyní pěstuji a s láskou a úctou opatruji náš rodový dub - strom lásky.

Věděli jste, že největší počet druhů rostlin i živočichů, žije právě na dubu a v jeho blízkém okolí? Je to dáno tím, že dub svou mohutnou korunou propouští dostatek světla bylinkám pod ním, různým mechům, popínavým rostlinám atd. Dub je domovem mnoha ptáků, ale i jiných živočichů, protože jim dává dostatek výživy svými plody. Dub má tvrdé dřevo a dokáže žít téměř kdekoliv, kde nejsou silné mrazy. Dub má pevné a hluboké kořeny, silný kmen a překrásné větve, a proto je právem označován jako strom plný životní síly. Naši předkové jej uctívali. Dokázali se napojit na jeho energii a opět v sobě zažehnout oheň, který je vedl k tomu naleznout sebe sama.

S nejvyššími božstvy byl dub ztotožněn našimi evropskými předky pro svou tvrdost dřeva a mohutnost. Vždy se jednalo o nadpřirozenou bytost bojující proti obrům, drakům a všem nepřátelským silám. Slované zasvěcovali dub Perunovi, baltské národy Perkunasovi a Pērkonsovi, Germáni Donarovi, Vikingové Thórovi, Keltové Taranisovi, Řekové Diovi a Římané Jupiterovi. Uctívali se i dubové háje. V Británii jsou duby staré tisíce let. Druidové (kněží, soudci a básníci keltského lidu), jsou nazýváni mudrci dubu. Dub byl pro druidy nejposvátnějším stromem. Jejich označení vychází ze slova "duir", které symbolizuje dub a znamená "dveře". Lidé zrození v tomto znamení umí údajně otevřít dveře k získání vědění a moudrosti, které jsou zaznamenány od počátku věků. Druidové chodili na dub pro jmelí pro jeho kouzelné účinky. Lidé se pod duby scházeli v době letního slunovratu a oslavovali spolu prostřednictvím tance tyto nádherné silné okamžiky. Ženy Bohyně, jež uctívali přírodní síly, bylinářky, léčitelky se scházely pod duby, chránily je a uctívaly především v době Filipojakubské noci. (Poté byly jako čarodějnice upáleny na hranicích z dubového dřeva.) V křesťanské éře se přiřazovaly stromy svatým. Například v Německu byl přiřazen dub Panně Marii. Většina stromů z Bible v Tóře byla nazvána duby, i když se jednalo o úplně jiné druhy stromů (Např."Debořin dub").

Dub byl pro své léčivé vlastnosti využíván od pradávna. Odvar z dubové kůry se využíval při kožních nemocech, hemeroidech a k léčení poporodních ran formou sedacích koupelí, protože má silné stahující účinky. Užívá se také ve veterinární medicíně. Dříve se z žaludů mlela mouka a připravovala káva. Z žaludů se vyrábí také homeopatický prostředek, který pomáhá při problémech se slezinou a játry. Odvar z listů se používal při průjmu, kataru žaludku a střev.

Dub je stromem všech, kdo jsou schopni vnímat jeho sílu i sílu svoji vlastní. Přivádí nás do kontaktu s vlastním zdrojem síly a identity. Když se spojíme s naším vlastním já, raduje se také déva dubu. Dub se dožívá věku 800 let i více. Může dorůst výšky 40 až 45 metrů a je jedním slovem překrásný.

Člověk stejně jako strom zraje k opravdové moudrosti mnoho let.

Přeji opravdovou vnitřní moudrost nám všem.

S láskou Taraka Solei

12.4.2017